The Chair by the Fire

The guesthouse stood above the harbour with its door on the sheltered side, which on these islands is the side you build a door on. It was kept by a North Ronaldsay ewe, one of the shore sheep that live off seaweed at the north end of the archipelago. Polly stood in the hall with rain running off her. "Do you have any available rooms?"

Penzion stál nad přístavem a dveře měl na závětrné straně, což je na těchhle ostrovech ta strana, kam se dveře dávají. Vedla ho ovce z North Ronaldsay, jedna z pobřežních ovcí, které se na severním konci souostroví živí mořskými řasami. Polly stála v hale a crčela z ní voda. „Máte volné pokoje?“

There were rooms. There usually are in September. Polly said, "I would like a quiet room, please." The ewe paused long enough to be polite about it. The rooms at the back face the yard, the rooms at the front face the water, and the wind finds both. Nowhere here is quiet in the way a visitor means it. What the islands offer instead is a wind so constant that after two nights you stop hearing it.

Pokoje byly. V září většinou bývají. Polly řekla: „Chtěla bych tichý pokoj, prosím.“ Ovce se odmlčela právě tak dlouho, aby to bylo zdvořilé. Pokoje vzadu jsou do dvora, pokoje vpředu k vodě, a vítr si najde obojí. Tady není ticho nikde, alespoň ne ve smyslu, jaký tomu dává návštěvník. Ostrovy nabízejí něco jiného: vítr tak vytrvalý, že ho po dvou nocích přestanete slyšet.

"Could you assist me with my luggage, please?" The ewe carried the bag up herself and set it beside a chair by the fire, and the chair was the reason Polly stopped talking. Its frame was driftwood, because no tree grows here and every plank in the old houses came in on the tide. Its back was oat straw, coiled and stitched into a hood that curves forward over the shoulders. A joiner in Kirkwall named David Kirkness turned that farmhouse habit into a standard design in the middle of the eighteen hundreds.

„Mohla byste mi prosím pomoct se zavazadly?“ Ovce vynesla tašku nahoru sama a postavila ji vedle křesla u ohně, a právě to křeslo Polly umlčelo. Kostru mělo z naplaveného dřeva, protože tu neroste žádný strom a každé prkno ve starých domech přinesl příliv. Opěradlo bylo z ovesné slámy, stočené a sešité do kápě, která se klene dopředu přes ramena. Truhlář z Kirkwallu jménem David Kirkness udělal z tohohle selského zvyku v polovině devatenáctého století standardní model.

"What time is check-out?" Polly asked, because the ferry decides everything here. Then she sat down in the chair. The straw hood cut the draught off the door, the fire went on doing what fires do, and for the first time since the boat she could hear herself breathing.

„V kolik hodin musím pokoj opustit?“ zeptala se Polly, protože tady o všem rozhoduje trajekt. Pak se do křesla posadila. Slaměná kápě odřízla průvan ode dveří, oheň dělal to, co ohně dělají, a Polly poprvé od chvíle, co vystoupila z lodi, slyšela vlastní dech.