Lake Baikal

Polly woke up on the fifth morning and the world had become water.

Polly se probudila pátého rána a svět se proměnil ve vodu.

The train was running along the southern shore of Lake Baikal. The shore was a thin band of beach and forest between the tracks and the water. The water itself filled the entire window from edge to edge: not a lake so much as a sea, except for the perfect stillness and the impossible clarity of the colour, which was a blue that seemed to start from somewhere deep below the surface and rise up.

Vlak jel podél jižního břehu jezera Bajkal. Pobřeží bylo úzkým pruhem pláže a lesa mezi kolejemi a vodou. Voda sama vyplňovala celé okno od okraje k okraji: ne jezero, ale spíše moře, až na dokonalý klid a nemožnou jasnost barvy, která byla modrá, jež se zdála začínat někde hluboko pod povrchem a stoupat vzhůru.

The fisherman, whose name turned out to be Igor, had been awake for two hours. He was at the window with a small notebook, writing something Polly could not see. He turned when she perched on the rail beside him.

Rybář, jehož jméno se ukázalo být Igor, byl vzhůru už dvě hodiny. Stál u okna s malým zápisníkem a psal něco, co Polly nemohla vidět. Otočil se, když se vedle něj usadila na zábradlí.

"Baikal," he said. "Have you read about it?"

"Bajkal," řekl. "Četla jsi o něm?"

Polly tilted her head.

Polly naklonila hlavu.

"It is the deepest lake in the world," he said. "One thousand six hundred and forty-two metres at its deepest point. The deepest freshwater on Earth. It is also the oldest lake. Twenty-five million years old. Most lakes fill in with sediment over time. Baikal is in a rift valley that is still growing. It gets a few centimetres deeper every year. The bottom drops faster than the sediment can fill it."

"Je to nejhlubší jezero na světě," řekl. "V nejhlubším bodě má tisíc šest set čtyřicet dva metrů. Nejhlubší sladkovodní jezero na Zemi. Je to také nejstarší jezero. Dvacet pět milionů let staré. Většina jezer se časem zaplní sedimentem. Bajkal je v riftovém údolí, které stále roste. Každý rok se prohlubuje o několik centimetrů. Dno klesá rychleji, než ho sediment může zaplnit."

The lake outside the window was so clear that, looking down from the moving train, Polly could see boulders on the lake floor as the shoreline shallowed. The clarity is up to forty metres in the right conditions, Igor said. In the deep middle of the lake, the water is the cleanest fresh water on the planet.

Jezero za oknem bylo tak čisté, že Polly, když se dívala dolů z jedoucího vlaku, viděla balvany na dně jezera, jak se pobřeží mělklo. Jasnost dosahuje až čtyřiceti metrů za správných podmínek, řekl Igor. Uprostřed hlubokého jezera je voda nejčistší sladkovodní na planetě.

"It also holds," Igor said, almost as if reciting, "twenty-three percent of all the unfrozen fresh water on Earth. More than all the North American Great Lakes combined. The water in Baikal alone, if it were to be drained, would supply every human on Earth with fifty years of drinking water."

"Také obsahuje," řekl Igor, téměř jako by recitoval, "dvacet tři procent veškeré nezamrzlé sladké vody na Zemi. Více než všechny Velká jezera v Severní Americe dohromady. Voda v Bajkalu sama o sobě, kdyby byla vypuštěna, by mohla zásobovat každého člověka na Zemi pitnou vodou na padesát let."

Polly looked at the lake. It did not look like twenty-three percent of anything. It looked like a single still blue thing.

Polly se podívala na jezero. Nevypadalo jako dvacet tři procent něčeho. Vypadalo jako jeden klidný modrý celek.

The train stopped at a station called Slyudyanka. A small Russian Orthodox church was visible from the platform. Igor got off. He shook Polly's wing tip with two fingers, gravely. "Three days fishing," he said. "Then home." He waved through the window once and was gone.

Vlak zastavil na stanici zvané Slyudjanka. Z nástupiště byla vidět malá ruská pravoslavná kaple. Igor vystoupil. Vážně potřásl Pollyiným křídlem dvěma prsty. "Tři dny rybaření," řekl. "Pak domů." Zamával skrz okno a byl pryč.

The train pulled out along the lake. For three more hours, it ran the shore. Polly stayed at the window the whole time. The trees on the slope above the tracks were Siberian pine and larch. A small wooden chapel passed. A solitary fisherman waded in the shallows in green rubber boots. A group of seals, Baikal seals, popped their heads above the surface a kilometre offshore. They are the world's only purely freshwater seal species. They are found nowhere else.

Vlak se rozjel podél jezera. Ještě tři hodiny jel podél pobřeží. Polly zůstala celou dobu u okna. Stromy na svahu nad kolejemi byly sibiřské borovice a modříny. Míjela malá dřevěná kaplička. Osamělý rybář brodil v mělčinách v zelených gumových botách. Skupina tuleňů, bajkalských tuleňů, vystrčila hlavy nad hladinu kilometr od břehu. Jsou to jediní čistě sladkovodní tuleni na světě. Nenajdete je nikde jinde.

Polly thought about scale. Half a kilometre below her, at this exact moment, was water older than her species. Below that, more water, and below that, more water, all the way down to a depth that would not be illuminated even at full noon. Inside that water was a tiny pink shrimp called Epischura that did not exist anywhere else on Earth, and which functioned, collectively, as the lake's filtration system. They kept the water clear. They had been keeping it clear for twenty million years.

Polly přemýšlela o měřítku. Půl kilometru pod ní, v tomto přesném okamžiku, byla voda starší než její druh. Pod tím, více vody, a pod tím, ještě více vody, až do hloubky, která by nebyla osvětlena ani v plném poledni. Uvnitř té vody byl malý růžový korýš zvaný Epischura, který neexistoval nikde jinde na Zemi a který fungoval, kolektivně, jako filtrační systém jezera. Udržovali vodu čistou. Udržovali ji čistou dvacet milionů let.

The train ran. The water held still. The day passed.

Vlak jel. Voda zůstávala klidná. Den ubíhal.